[fullwidth backgroundcolor=“no“ backgroundimage=““ backgroundrepeat=“no-repeat“ backgroundposition=“left top“ backgroundattachment=“scroll“ bordersize=“0px“ bordercolor=““ borderstyle=““ paddingtop=“0px“ paddingbottom=“0px“ paddingleft=“0px“ paddingright=“0px“ menu_anchor=““ class=““ id=““][fusion_text]

Movement medicine aneb Vypněte své programy

Rozhovor Riny Komorádové s Mati Engwerda

Žijeme v hlubokém oddělení – od přírody a tradic, od svého těla i od sebe navzájem – a na druhé straně v obrovské připoutanosti: k programům ve své mysli a v genetické paměti svého těla, k nevědomým projekcím a „příběhům“ o tom, KÝM jsme. A jakou roli v tomhle všem hraje Movement medicine? Přečtěte si sami v rozhovoru se Susannah Darling Khanovou, jednou ze zakladatelů této školy Léčení pohybem.

O Movement Medicine – léčení pohybem by se dalo říct, že jeho hlavním tématem je především znovunavázání vztahu – se svým tělem, se sebou samým, se svou duší… To ale není vždycky snadné.

Vystihla jsi podstatu Movement Medicine naprosto přesně. Když se mě na to někdo zeptá, říkám dokonce, že toto znovuspojení je esencí (zdůrazní) Movement Medicine. A jak říkáš, je to jednoduché, a zároveň to není vůbec snadné. Za chvíli se dostanu k tomu proč, ale ještě bych dodala jednu věc: V léčení pohybem jde nejenom o to znovu se spojit sami se sebou, se svou duší, ale také s ostatními, kdo je kolem nás. Snaší planetou a její duší a se světem energie, který není vždycky stejný jako fyzická realita. Tento svět zahrnuje naše předky a také potomky. A pak je zde to, co bych nazvala Posvátno, Duch, Mystérium života, Celistvost… jedno, jak to nazveme.

To je tedy skutečně rozsáhlé propojování a znovuspojování se na mnoha úrovních…

A dává to smysl, protože skutečné léčení nemůže nikdy nastat, pokud si myslíme, že jsme jeden od druhého odděleni. Jde o to znovu se spojit s realitou, že jsme všichni propojeni; jak se chovám k řekám a vodě, kterou piji, nebo ke vzduchu, který dýchám, to samé vlastně dělám i sobě a svým blízkým.

Kulturně jsme ale vychováváni a žijeme v představě, že jsme od sebe odděleni. Je to zakořeněné hluboko v nás: Naši předkové byli násilně odtrženi od svého kusu země, od své půdy a v tomto odtržení žili jejich potomci po mnoho, mnoho generací, zatímco propojení se Zemí a s půdou vůbec nepostrádali. Protože si ani nebyli vědomi, že jim to chybí!

Toto odpojení je na úrovni jedince symbolicky vyjádřeno odpojením se od svého fyzického těla.

Přesně tak! Na naše fyzická těla je kladen velký tlak společenských očekávání, jak by měla vypadat – a dokonce se tento nátlak netýká jenom žen, ale už i mužů. Těžko se od tohoto vnějšího posuzování oprošťujeme, a tak se i během tance snažíme, „aby to nějak vypadalo“. To ale vede jenom k tomu, že ve skutečnosti své tělo vůbec necítíme. Tím, jak jsme příliš ve své hlavě, necítíme své tělo zevnitř, necítíme v něm sami sebe.

Těžko se od vnějšího posuzování oprošťujeme, a tak se i během tance snažíme, „aby to nějak vypadalo“.

Tím se ale ochuzujeme o celou škálu barev prožitků, které jsme schopni skrze své tělo prožívat! Největší změny se dějí vždycky, když člověk přenese své vědomí do svého těla, do toho, co se v něm právě děje! Tehdy je schopen rozpoznat, co se v něm na emoční rovině vlastně děje. Protože tehdy cítí sám sebe. A to je zároveň velká výzva – a také důvod, proč není tak snadné spojit se svým tělem.

Susannah, je podle tebe důležité během procesu pojmenovávat, co se na fyzické rovině těla děje – nebo je jedno, CO  to je, hlavně že jsme schopni si všimnout, že se něco děje?

(zamyslí se) Podle mě platí oboje. Jsou chvíle, kdy pojmenování může narušit probíhající proces – a jsou chvíle, kdy je pojmenování důležité. Protože „pojmenovat“ něco na jedné straně přináší limity (česky „škatulkovat“, pozn.red.), na druhé straně ale pojmenováním propojujeme naši kognitivní inteligenci s fyzickou zkušeností, kterou jsme právě udělali. Důležité ale je, abychom pojmenovávali skutečně vědomě – ne jen tak „něco řekli“.

A tohle je přesně ono vnímání sebe sama zevnitř, někdy nazývané pocitové prožívání, které koneckonců můžeme praktikovat během jakékoliv činnosti. Nezávisí to na tom, jestli jsme zrovna na tanečním parketu, nebo nejsme. Taneční parket má ale jednu výhodu: k poznávání a prozkoumávání sebe sama nás stimuluje pomocí pohybu našeho těla.

Taková meditace v pohybu.

Ano! A velmi motivující pro naši západní kulturu. Lidé se totiž často snaží meditovat jako na východě, odkud k nám meditace přišla, tedy v klidovém stavu. Jenže to je vytržené z kontextu, protože tam tahle forma meditace vyrovnávala fyzicky náročnou práci lidí, vzpomeňme si třeba na japonská bojová umění. Západní člověk většinou žádnou skutečně fyzicky náročnou práci nevykonává, takže v jeho těle je spousta nahromaděné energie – a teď ještě představa, že ho čeká meditace v klidu…

Západní člověk většinou žádnou fyzicky náročnou práci nevykonává, takže v jeho těle je spousta nahromaděné energie…

Společný tanec zároveň nabízí jednu obrovskou výhodu a zkušenost, kterou je síla sdíleného prostoru a rezonance sdíleného pole. Tanečníci se stávají citlivějšími a víc empatickými k sobě navzájem, protože velmi jasně cítí, co ten druhý prožívá. A to je naše přirozenost! Pokud v našem životě funguje všechno tak, jak má, může se plně rozvinout naše přirozenost, kterou je empatická a soucítící bytost – nikoliv bojující.

Zajímalo mě, v čem je pro nás Movement medicine léčením, co je tím „lékem“. Když tě tak poslouchám, tak vidím, že už jsi mi na tuhle otázku odpověděla vším, co jsi řekla.

(směje se) Ano! Tohle všechno je léčení pohybem! (slovní hříčka: metoda Movement medicine se do češtiny překládá jako Léčení pohybem, pozn.red.) Historicky vzato, každý kmen, a vůbec nezáleží na tom, kde se geograficky nacházel, si vyvinul svůj styl hudby a tance. Byla to přirozenost – a je (zdůrazní) pro nás pořád přirozený! Lidé se někdy obávají, že se „nenaučí tancovat“, ale já jim říkám: „Ale vy se nemusíte učit tančit – vy to umíte! Jen to v sobě potřebujete přijmout.“

Léčení pohybem nás zpátky přivádí k rovnováze uvnitř sebe, jako to dělá monáda jin a jang: jinová část v tohoto tance „přijímá všechno, co je“, přijímá nás takové, jací v daný okamžik jsme, zatímco jangová část je pohyb sám o sobě… Každý pohyb je projevená energie: světlo, zvuk… A tato energie je neustále proměňuje a transformuje v něco jiného. Bohužel drtivá většina z nás byla už v raném věku vedena k tomu být „v klidu“, škola je ukázkovým příkladem: „Seď, buď zticha a buď hodná holčička nebo hodný chlapeček!“ Ve skutečnosti je ale naší přirozeností pohyb, naše tělo je fyziologicky uzpůsobeno k pohybu!

Zmínila jsi kmenové kultury a jejich spojitost s tancem. K tomu mě napadá symbol kruhu a obraz, který mám osobně moc ráda: Každý bod v kruhu do něj patří, protože v něm má své pevné místo.

(usmívá se a přikyvuje) Ano! V komunitě funguje něco, čemu se říká nekonečný kruh propojení (ladným pohybem kreslí rukou do vzduchu symbol ležaté osmičky od sebe směrem ke mně): Kruh – komunita podporuje jedince v jeho individuální cestě a vývoji a ten, svými dovednostmi zase zpátky vrací komunitě a tím ji podporuje. Tenhle tok energie také funguje ve zdravém partnerském vztahu, kdy oba dva partneři dávají do společného vztahu a tím od něj i dostávají.

Tenhle tok energie také funguje ve zdravém partnerském vztahu, kdy oba dva partneři dávají do společného vztahu a tím od něj i dostávají.

Bohužel řada vztahů se postupně dostane do obrazu spíš zacykleného uzavřeného jednoho kruhu, který, podle mě, je spojený s odcizením se a oddělením, jak jsem o něm mluvila na začátku. Oddělením od přírody, od země, od svého těla, všechny traumatické zážitky našich předků z válek … Tohle všechno ve svých důsledcích ovlivňuje to, jestli se na tomto světě cítíme milováni a přijímání takoví, jací jsme.

A protože se takoví velmi často necítíme, nevědomě toto ujištění hledáme venku – jako bychom se na svět a na ostatní lidi dívali skrz ochranné brýle: „Vím, že mě opustí… Moc dobře vím, že mě ve skutečnosti vůbec nepřijímá takovou, jaká jsem…“A protože rádi víme dopředu, co se stane, a máme věci pod kontrolou, tento kruh sami uzavíráme: „Vždycky mě opustí… Já to věděla! Vidíš?! Tohle se vždycky stane zrovna mně! Nikdy nepotkám toho pravého…“  Všechny tyhle příběhy vláčíme na nevědomé úrovni pořád s sebou a držíme se jich, protože jsou nám známé. Jako se říká v přísloví „Lepší peklo, které znám, než nebe, které neznám.“

O lásce a našich příbězích bude i víkendová taneční dílna, kterou v březnu povedeš v České republice.

Chci účastníkům nabídnout, aby se na všechny tyto své příběhy spojené s láskou podívali pomocí vědomého pohybu, a odhalili skryté vzorce, které v nich třeba nevědomě opakují. Aby prolomili tento uzavřený kruh nevědomé touhy získat podmíněnou lásku ze svého okolí. Máme v sobě celou řadu „programů“ týkajících se lásky… Na workshopu účastníci uvidí svoje „brýle“, skrze které nahlížejí na svět a na svoje vztahy, uvidí svoje projekce a očekávání, která mají, ať už od druhých, od světa nebo i od sebe. Uvědomí si, po čem v partnerském vztahu touží, a místo, aby se snažili změnit svého partnera, uvidí, jak mohou změnit sebe, a tím se „připravit“ na daleko jinou úroveň vztahu.

A ještě jeden tip navíc: Jestliže jste už své příběhy zkoušeli tančit, ale stále se Vám vrací, zkuste na to jít jinak. Jak mi poradila Susannah, „Léčení má vpodstatě dva kroky: První je dát prostor tomu, co se stalo, dovolit energii, aby se hýbala – třeba právě tancem. Druhým krokem potom je vědomě si vybrat, čím toto uvolněné místo zaplnit, a současně najít takový způsob, jakým to ve svém životě praktikovat. Tato část se ale velmi často opomíjí a důraz se klade jenom na katarzi prvního kroku. Skutečné léčení ale obsahuje oba kroky.“

Zdroj: Magazín Maitrea, březen 2013

[/fusion_text][/fullwidth][fusion_code]

[/fusion_code]