Rubrika: Blog

„Propoj se zpátky do jednoty se Životem!“

Rozhovor s Davidem Mooney (lektor Movement Medicine)
autorka: Rina Komorádová

 

Davide, praxi vědomého tance se věnuješ 12 let, z toho osm jako učitel. Jsi lektorem Movement Medicine a jedním z učitelů One Dance Tribe Europe. Proč vlastně tančíš?

(smích) To je dobrá otázka…  Je zajímavé, že jsi zmínila, jak dlouho tančím, protože než jsem s tancem začal, jsem se vůbec jako tanečník necítil. Pohyboval jsem se v oblasti byznysu v Německu, pak jsem ale změnil obor a začal se věnovat psychoterapii. Díky tomu jsem se dostal i k tanečnímu parketu v Dublinu. A byl jsem velmi překvapený, jak moc mě tanec ovlivnil!

 

V jakém smyslu?

Do té doby jsem netušil, že ve mně existuje část, která je od fyzického těla odpojená. Coby forma ochrany. Pořád jsem se ve svém těle necítil dobře, měl jsem pocit, že jsem tak trochu „mimo něj“… V tanci to ale ani jinak nejde, než abys byla plně ve svém těle a v přítomnosti. Tanec, na rozdíl od psychoterapeutických sezeních, během kterých se pouze mluví, je skvělým nástrojem pro uskutečnění změny a také pro to znovu se spojit se svým tělem! Jakmile jsem začal tančit, zjistil jsem, že se v těle skrývá spousta moudrosti, kterou také můžeme využít jako skvělý zdroj pro všechny léčivé procesy.

Tančím i proto, že díky tanci navazuji mnohem zdravější vztah se svým tělem, se svými pocity a emocemi, zkrátka sám se sebou. (směje se) A díky tomu mohu navázat mnohem zdravější vztahy s druhými lidmi. Tanec je praxí, ve které je vítáno všechno, co se objeví! To také často připomínají  mí učitelé, Susannah and Ya’Acov Darling Khan; říkají: Podívej, v tanci ti nikdo neříká, jaký bys měl být. Buď takový, jaký právě jsi, a pak to vyjádři pohybem… To bylo pro mě hodně osvobozující, protože do té doby jsem byl, asi jako většina z nás, z mnoha stran neustále podmiňován, jaký mám a nemám být.
(rozhovor se Susannah Darling Khan si můžete přečíst ZDE)

Dává ti tanec po tolika letech ještě pořád něco?

Pokaždé! Třeba právě tu svobodu být sám sebou, ať už se cítím jakkoliv. Neexistuje v něm žádné „je špatně, jak se cítíš, je špatně, jak se hýbeš…“ Nic takového! A díky tomu, že jsem se díky tanci stále častěji vyskytoval v chráněném prostoru, kde je vítané všechno, co se objeví, každý pocit, každá emoce a každý pohyb, kde zkrátka mohu být naprosto přirozený, začal jsem si všímat, že jsem sám vůči sobě daleko soucitnější a žiji v mnohem větší svobodě. Můj vnitřní kritik se stal daleko víc jemnější… Tanec je nádherná a fascinující praxe v tom, že se nikdy neomrzí.

 

„Začal jsem si všímat, že jsem sám vůči sobě daleko soucitnější a žiji v mnohem větší svobodě. Můj vnitřní kritik se stal daleko víc jemnější…“

 

S tancem máš řadu zkušeností. Proč právě tanec Movement Medicine?

Líbí se mi jeho dvě základní roviny: první je rovina léčení, jak jsem o něm právě mluvil. Díky ní si sami sobě dáváme jakési svolení vyjádřit se určitým konkrétním pohybem a budujeme v sobě schopnost projít náročnějšími emocemi a pocity. Ty se mohou týkat přítomnosti i minulosti. Základem tohoto léčivého rozměru tance je soucit sám se sebou.

Druhou rovinou je rovina snová. Díky němu si říkáme „Dobře, dostal jsem se do místa, kde se začínám cítit dobře s tím, jaký jsem …, tak co tedy chci ve svém životě vytvořit? Co chci životu nabídnout?“ Tento aspekt tak trochu zasahuje do šamanismu, protože nám umožňuje zasít semínko našeho záměru do zahrady našeho života. A tanec je velmi tvořivý způsob, jak do této snové roviny proniknout.

Spojení těchto dvou rovin v tanci Movement Medicine mě nesmírně naplňuje. Dává mi přesnou mapu a prostředky, jak se spojit se svou kreativitou a jak ji ve svém životě projevit! A souhra těchto dvou aspektů je jako souhra jin a yang…

Zmínil jsi šamanismus. Jak se projevuje v praxi Movement Medicine?

Třeba svým důrazem na elementy, díky nimž se můžeme spojit s větším obrazem života samotného, se zemí, sluncem, nebem, vodou i větrem. Jsou to určité brány k Životu. Díky Movement Medicine se můžeme spojit jak s jednotlivými prvky, tak s tím, jaký archetyp představují. Tento tanec je místem obrovské představivosti, se kterou si můžeme hrát a díky které se můžeme mnohem lépe propojit s tím, kým jsme. Jako bytost, já jako David, ale také jako výraz Života samotného, jsem zemí stejně jako jsem nebem a sluncem, slunce tančí skrze mě stejně jako element vody… Tohle je skutečně nádherný prožitek vzájemného propojení! A to je také další aspekt, který na Movement Medicine skutečně miluji: zaměření na vztahy, propojení.

V mandale Movement Medicine pracujeme s pěti základními branami vztahů: tou první je vztah sám k sobě, kterým sami sebe léčíme a také zvyšujeme svou kapacitu tvořivosti. Druhou branou je vztah k druhým, což je také velmi hojivý proces; protože jsi svědkem léčení druhých, jedni překypují kreativitou, druzí prožívají těžké chvíle, a zároveň víš, že druzí jsou svědkem tvého vlastního léčení. Tyto okamžiky krásně nastavují zrcadlo každému z  nás. Protože každý druhý je odrazem nás samých.

Třetí branou je vztah ke komunitě života v nejširším slova smyslu. Touto komunitou jsou nám všichni dvounozí a čtyřnozí bratři a setry na planetě Zemi a v tanci je spousta příležitostí, jak se s nimi propojit. Řekl bych, že duch země, Pacha Mama, chce tančit skrze všechny živé bytosti žijící na této planetě! Pro mě samotného je vztah ke komunitě žijící na Zemi velmi inspirativní, právě proto, že mi umožňuje se se všemi těmito bytostmi propojit.

 

„Řekl bych, že duch země, Pacha Mama, chce tančit skrze všechny živé bytosti žijící na této planetě!“

 

A co čtvrtá a pátá brána? Kam vedou?

Obě se týkají nehmotného, neviditelného světa, světa našich předků. Dříve byl vztah k předkům velmi silný, poslední generace ale ztratila kontakt se svými kořeny a s moudrostí všech generací před námi. Vidím to tady v Irsku, ale myslím, že tomu tak je ve velké části západního světa. A Movement Medicine nabízí skvělou příležitost, jak se znovu spojit s původní moudrostí našich předků, ať to byli Keltové nebo Slované; myslím, že u vás v Čechách je situace s předky podobná jako tady v Irsku. A to, co je mi Movement Medicine sympatické, je to, že dogmaticky neříká, jaká je pravda, jak by co mělo být, ale že poskytuje mnohem víc prostoru pro vlastní způsob každého z nás, jak se propojit s moudrostí, kterou v sobě každý díky svým předkům máme. Díky těmto branám do neviditelného světa se také můžeme spojit se svými zvířecími průvodci.

S aktivním použitím těchto bran mám velmi silnou zkušenost: z doby před šesti lety, kdy umíral můj táta. Tehdy to bylo pro mě tak těžké, že jsem to nemohl unést. Odešel jsem tedy do vedlejší místnosti a tam jsem požádal o pomoc. Zničehonic jsem začal tančit a představoval jsem si, že jsem obklopený svými přáteli, kteří mi v tu chvíli byli oporou. Cítil jsem, že tam se mnou jsou i mí přátelé z neviditelných světů… A to všechno mi pomohlo otevřít srdce a být plně v přítomnosti v ten velmi těžký okamžik smrti mého otce. A právě moje maximální přítomnost být v ten okamžik s ním a pro něj byla největší dar, jaký jsem od svých přátel v té místnosti dostal. Jedině díky tomu jsem byl schopný se vrátit ke svému otci a říct mu, jak moc ho miluji a že je naprosto v pořádku, když odejde… A toho jsem byl schopný jedině díky tomu, že jsem měl dostatek opory sám pro sebe.

 

Je pravda, že se nám, lidem od Vesmíru dostává obrovské podpory.

Jen jsme na to zapomněli! Zapomněli jsme na své spojení se zemí, s mořem a řekami, zapomněli jsme na spojení se svými pomocníky a přáteli na cestě, zapomněli jsme na to, jak jsme všichni vzájemně propojeni. Zapomněli jsme děkovat! Zapomněli jsme, že nedostatek je pouze iluze, že máme všechno díky svému spojení s tím, co původní tradice nazývají Velké Tajemství, Wakan Tanka. A právě spojení s ním představuje v Movement Medicine pátá brána.

Propojení je i téma víkendového workshopu, se kterým přijíždíš k nám do Prahy. Ještě pár slov k inspiraci: kdo nebo co tě pro tvou cestu inspiruje?

Hm, dobrá otázka. A mohl bych o ní mluvit velmi dlouho (usměje se) Velkou inspirací mi jsou stromy a les, zvláště ty původní, nešlechtěné. Mám moc rád jejich klid spolu s jejich živoucností. Jít do lesa je pro mě jako jít do kostela. (směje se) … do toho nejposvátnějšího kostela, který znám.

Velkou inspirací mi je také tanec sám, především jeho přesah do šamanismu, a samozřejmě jeho zakladatelé Susannah and Ya’Acov a jejich skvělá schopnost manifestovat své sny a také nám znovu a znovu ukazovat, jak semínka svých snů zasadit do naší vnitřní zahrady snů. Hodně mě inspirovala i práce Gabrielly Roth, zakladatelky tance 5rytmů, především její schopnost dostat tanečníky do fyzického těla. Na její práci je také obdivuhodné, že dokázala tanec a jeho šamanský rozměr přinést do měst a rozvíjet takzvaný městský šamanismus (urban shamanism). Co se týká šamanismu, přišel jsem do kontaktu i s původním šamanismem, konkrétně s tradicí Tance Slunce (z tradice Siouxů, resp. Lakotů. Jedním z Čechů účastnících se pravidelně tohoto významného obřadu je i Karel Fuller, pozn.KK) Na tomto tanci mě nejvíc fascinuje to, že je totálně zasvěcený posvátnosti Života. Jeho tanečníci snad během dne tisíckrát vyjádří vděk a poděkují životu! To je pro mě velká inspirace.

(zamyslí se) Mám pocit, že jako lidé jsme toho v současné době hodně zapomněli. Zapomněli jsme na své spojení se životem, na základní propojení. Hodně psychoterapeutických přístupů se v drtivé většině času věnuje pouze rovině „já jako individuum“, „oddělené já“ nebo „individuace“… Částečně to je v pořádku, ale podle mě jsme zašli příliš daleko v tom, když věříme, že jsme od sebe odděleni. V době, kdy mi umíral otec, jsem prožíval pocit oddělenosti nejintenzivněji. A také v této době jsem si vzpomněl, jakou sílu mají modlitby obecně, ať už buddhistické nebo šamanské; připomínají nám totiž, že nikdy nejsme sami, že jsme hluboce spojeni se životem samotným i se všemi jeho živými bytostmi.

 

„Zapomněli jsme na své vzájemné propojení, na své spojení se životem. Hodně psychoterapeutických přístupů se věnuje pouze rovině „já jako individuum“, „oddělené já“… „

V Praze povedeš víkendový workshop Kruhy v propojení. Jaké kruhy se tedy budou propojovat?

Tenhle workshop mám skutečně hodně rád! Z toho všeho, o čem jsem už k tématu propojení mluvil, bych jako jeden příklad uvedl podporu jako jeden z klíčových bodů v životě člověka. Rozvinout v sobě kapacitu a odvahu otevřít se podpoře ale není snadné; ať už je to moje vlastní nebo podpora ze strany druhých lidí. Tanec je bezpečné místo, kde prozkoumat svou schopnost důvěry a spolehnutí se na druhé.

Během víkendu tedy budeme určitý čas věnovat prozkoumávání svého vztahu k pěti dimenzím, o kterých jsem mluvil a také základní otázce „Jak mohu skutečně přijmout sám sebe takového, jaký jsem, aniž bych na sobě musel cokoliv měnit?“ To je otázka na každý den a vlastně na celý život, dokonce na několik životů, než se skutečně doopravdy (zdůrazní) přijmeme, svoje tělo, svoje srdce, celou svou bytost, jaká je. A budeme se samozřejmě dotýkat i toho, jak z tohoto místa přijetí sebe sama přijímat i podporu ze všech stran života: od sebe, od druhých lidí, komunit, od elementů, přírody, od svých neviditelných průvodců i od samotného Velkého Tajemství. O víkendu budeme prozkoumávat, jak se s touto širokou podporou dostat do kontaktu, propojit se s ní a sjednotit.

Tam ale naše cesta nekončí. Z tohoto místa pak budeme zjišťovat, čím přispívám tomuto životu. Co je to, co mu přináším a co mu mohu dát… a co mohu dát všem svým propojeným kruhům. A vůbec nejde o porovnávání; co může být pro někoho malé či samozřejmé, pro druhého může znamenat ohromně moc. I sami vůči sobě nic neporovnáváme myšlenkami typu „to, co nabízím, není zas tak speciální nebo takové, jak by to ještě mohlo být…“  To, co nabízíme, je čistě to, co plně rezonuje s naším srdcem, s naším plným bytím.

Být v propojení znamená být celistvý. Nemám pocit, že bychom se většinově jako lidstvo i jako individuality cítili být celiství. Proč tomu tak podle tebe je?

Z několika důvodů. V první řadě není snadné být člověk, to je dlouhá cesta plná výzev. Být člověk je krásné, ale rozhodně ne snadné. (smích) Protože to znamená být zranitelný – a svou zranitelnost chceme chránit, přirozeně. Takže toto oddělení a vytvoření ochranné zdi od zbytku světa je čistě obranný mechanismus. Byly vytvořeny z dobrých důvodů, kdysi… Jenže teď už je třeba nepotřebujeme mít kolem sebe tak často. A chtít je jen tak svrhnout nefunguje, jak jsem kdysi vyzkoušel. Nakonec jediné, co fungovalo, bylo je uctít, poděkovat jim za jejich ochranu, uvidět skutečný důvod, proč jsem si je kolem sebe vybudoval, a pak sám pro sebe najít podporu, soucit a své zdroje. Teprve potom můžeme začít tuto obrannou zeď postupně rozmontovávat. V budování zdrojů je Movement Medicine také skvělou praxí, to mohu jen doporučit!

Druhým důvodem odpojení se od své celistvosti je podle mě ohromná bolest, kterou jako lidé cítíme, když vidíme, co se děje s naší planetou. Bolí nás, když vidíme, že jsme naprosto vypadli z přírodních rytmů a určitého kolektivního vědomí. Narodili jsme se do doby, která lační po spoustě přírodních zdrojů, což na planetě způsobuje velkou nerovnováhu… Když se rozhlédneme po světě a vidíme všechny ty bolestivé události, které se dějí, války, lidé přicházejí o své domovy, tak nás to přirozeně bolí. A oddělit se od svých pocitů strachu, zmatku nebo zoufalství, od své bolesti je způsob, jak se s těmito pocity vyrovnat.

 

Být odpojený ale není dlouhodobě udržitelné.

Způsob, jak prolomit tento kruh, je vybudovat si své vlastní zdroje, abychom byli schopni postavit se čelem k tomu, co se děje ve světě. Postavit se čelem k životu samotnému. A tehdy se postupně začne naše vnitřní hradba oddělení ztenčovat. Na to je ale zapotřebí určitá kapacita, odvaha a také ochota vidět život v širších souvislostech a jako větší obraz, ve kterém jsou všichni navzájem propojeni. To vyžaduje ochotu přestat se k životu otáčet zády, ale naopak čelem. A nejenom k životu; také sám k sobě! Dá to nějakou práci, ale stojí to za to. A v Movement Medicine, v kruzích propojení získáváme k těmto svým zdrojům přístup!

Čelit událostem ve světě je náročné i tehdy, pokud jim čelíme sami. S podporou komunit je to daleko lehčí. Říká se, že příští Buddha budou komunity lidí shromážděné kolem jednotlivce. A mně se tato vize skutečně líbí, protože vychází z myšlenky, že změnu můžeme udělat společně…

 

pro Dansea.cz

Kateřina Komorádová, duben 2016

„Svého snu se nevzdávejte“

Rozhovor s lektorkou Caroline Carey 
autorka: Bára Pečová

 

Caroline Carey je jak pohádková víla. Působí něžně a vyrovnaně. Má velmi příjemný, klidný hlas, až si říkáte, že by klidně mohla namluvit pohádky na dobrou noc. Její přítomnost je léčivá, stejně jako tanec, který předává. „Pro mě jako pro mámu je důležité nejen se starat o děti a řešit domácnost, ale i přes tyhle všechny role nezapomenout na sebe, užívat si svou jedinečnost. Už mám dospělé děti, tak si konečně můžu užívat cestování a tance naplno! Přesto jsem musela počkat na tu chvíli, byla to výzva, ale zvládla jsem to! (smích)“

Poslechla jste svůj vnitřní hlas a učíte tanec. Cesta asi nebyla jednoduchá?

Ano. Jednoho dne, když jsem se starala o děti, přišla moje kamarádka a měla v ruce takový ušmudlaný malý leták na lekci tance. Hned jak jsem jej uviděla, měla jsem nesmírnou touhu tam jet. I když bylo dítěti teprve jeden rok a kojila jsem, věděla jsem, že si to musím nějak zařídit. Manžel z toho nebyl nadšený. Musela jsem si dupnout. Už roky jsem pro sebe nic neudělala. Nakonec jsem tam chodila pravidelně dva roky. Zaválo mě to z Irska do Anglie, kde bylo více učitelů a zajímavé workshopy. Vztah nám nevydržel, ale já jsem věděla, že následuju svou cestu. Pak se mi do ruky dostala knížka od Gabrielle Roth „5 Rytmů“, to bylo vzrušující. Začala jsem pracovat hodně s Ya’Acov Darling Khanem, asistovala jsem mu, jsme kolegové, jsem členkou fakulty na škole Movement Medicine, kde teď hodně učím. Jsem ale hodně jiná než Susannah a Ya´Acov; našla jsem si svůj způsob vyjadřování.

Tanec je pro mě jako plynutí řeky. Někdy jsem plně v řece a nechám se unášet.  Někdy však stojím vně té řeky a napojení je těžší.

Pokud je láska a vášeň k tanci, stačí se do něj ponořit, upustit od jakýchkoliv pokynů zvenčí. Na mých workshopech vždy začínáme zahříváním. Pohybujeme se po místnosti, hraje hudba, vše bez instrukcí a každý si v tom najdete svůj způsob ponoření se do vlastního, individuálního tance. Začátek může být velmi pozvolný, protahují se, rozdýchávají, seznamují se s prostorem, a pak jen následují hudbu. Na konci proběhne sdílení. Je skvělé, že nikdo vás k ničemu nenutí, vše plyne přirozeně podle potřeb vyjádření vašeho těla. Spontánní tanec je o tom, že je uvnitř vás, jen se dostává na povrch, potřebuje ven.

Takže stačí zavřít oči…

Úplně. Je to meditace. Tělesná meditace. Potřebujeme často osvobodit naše srdce a mysl prostřednictvím těla. Spojujeme se i s naší duší a s dušemi lidí kolem nás. Tanec spojuje všechny tyto úrovně.

Tanec je tělesná meditace. Potřebujeme často osvobodit naše srdce a mysl prostřednictvím těla. Spojujeme se i s naší duší a s dušemi lidí kolem nás. Tanec spojuje všechny tyto úrovně.

A jak to funguje ve skupině? Hodně lidi se stydí nebo neumí rychle uvolnit.

Ano. Ale co je úžasné, když vstoupíte do skupiny a chtě nechtě naciťujete atmosféru, zjistíte, že se na vás nikdo nedívá a upřeně vás nepozoruje. Každý se ponořuje do svého těla, do svého prostoru. Nikdo vás neodsuzuje a nekritizuje. Každý tanec je osobitý a dokonalý. Jakmile tohle ucítíte, krásně se uvolníte. Děláme občas i cvičení ve dvojici, kdy je dobré vnímat partnera a hýbat se společně. A klidně ať si tančí se svým ostychem, ať jej rozpohybují a vyjádří tělem. A když někdo potřebuje být sám, respektujeme to.

Takže společná energie nakonec rozproudí tanec u všech.

Ano. Nakonec zjistíte, že jsou to lidi jako já. Nepotřebuju se stydět. Ale pokud se stydím, fajn, jsem taková a okolí to akceptuje. Cokoliv cítíš: jsi unavená, znuděná, naštvaná, frustrovaná, přinášíš si to do společného prostoru a tančíš s tím. Vše je vítáno. Protože to tak je.

Stalo se mi na jedné taneční hodině, že se mi udělalo hodně špatně. Emoce šly ven a nebyla jsem schopná se půl hodiny hýbat. Byla to síla, ale nechci to už opakovat.

Určitě je pro tělo lepší tančit mnohem jemněji. Například Movement Medicine je velmi jemná metoda, i když dokáže být také intenzivní. Není v ní drsná hudba, rychlé beaty, na které tančíš až do transu. Naopak – máme místa, kdy se při tanci ponoříš do svého klidu, vnímáš klid ve svém těle, pokud se něco děje, zastavíš, odstoupíš od toho a respektuješ možnosti svého těla. Pokud chceš léčit své srdce a pracovat s emocemi, nemůžeš jít příliš rychle. Když se tělo dostane až do stavu katarze, tak se mohou probudit traumata z minulosti, z dětství a dospívání. Co se děje je to, že opouštíme tělo, disociujeme se. To je velmi častý problém – odloučení se od vlastního těla. Není to uzemněný tanec, když jsme mimo naše tělo. V Movement Medicine se ujišťujeme, že jsme fyzicky napojeni na tělo přes naše svaly, kosti a jen se pohybujeme. To je vše, co potřebujeme. Chvíli klidného spočinutí v těle, které se jemně rozvlní na hudbu. Můžu jen reflektovat: jak se hýbu: Jak mé tělo reaguje? Jak se dotýkám podlahy?

V tanci pracujete i s pěti elementy. Jak to v praxi vypadá?

Napojujeme se na ducha Země, plně uzemňujeme naše tělo, napojujeme se na oheň, abychom podpořili kreativitu. Co se týká elementu vzduchu, dávám si pozor na dech – často se děje, že dech zadržujeme, když nás pohltí emoce. Takže si prvek vzduchu neustále uvědomuji. A voda? Jsme většinou složení z vody – při tanci vnímám plynulost vody a dávám prostor tělu, aby se pořád hýbalo, i když je to jen letmý pohyb dlaně. Cítím, že jsem podporovaná tancem. A pokud přijde emoce, uvědomím si ji, řeknu si: Ok, jsem přítomná v tomto okamžiku, cítím tě, vím, že tam jsi. A jaký výraz potřebuju k vyjádření? Jen si to dovolím. Velmi jemně. Jsme zvyklí vyjadřovat se přespříliš, přehánět emoce. Jemná cesta nám dovolí klidně dýchat, navnímat, kde přesně v těle se emoce odehrává? Je to v podbřišku? Na hrudi? Jen té emoci dovolíme uvolnit se skrze tělo. Může to být vztek a frustrace, může to být radost. Ať je to cokoliv, má to naše svolení vyjádřit se a je to bezpečné vyjádření. Pokud se s tím nemůžeme hýbat, nedovolili jsme otevřít se expresi.

Jak se sladit s hudbou? Někdy se člověku stane, že si jede své tempo…

Někdy se to stává, ale je to v pořádku. Hudba je k tomu, aby tě podpořila. Ale není od toho, aby tě kontrolovala.
Miluju hudbu. Dokáže být velmi osobní. Někdy je to těžké najít si tu svou hudbu na workshopu. Často si vybíráme lektory a učitele, kteří vyzařují podobné vibrace. Takže u nich většinou jejich hudba souzní s námi. Hudba je důležitá a sama osobně silná energie.

Někdy se mi stává, že mám při tanci i chuť si zazpívat.

Je to hezké poslouchat lidi zpívat. Někdy mají opravdu potřebu vydávat zvuky, když se dostanou až do extatického tance. Přijde to většinou zčistajasna, je to velmi prvotní zvuk, jako kdyby vycházel až z kostí, kde byl uložen po tisíce let. Zvuk je energie. A najednou ji uvolníte. Někdy je to tak, že jakmile si jeden člověk dovolí projevit se i přes hlas, ostatní se přidají. (smích) Krásně to tělo uvolní. Je dobré nechat hlas rozezvučet, aby si rozpomněl, že byl stvořen k vyjadřování.

A taky je moc důležité, když vám někdo skutečně naslouchá, bez rad a názorů. Je to překrásný zážitek „jen“ být vyslyšen.

Jak vám pomohl tanec v osobním životě?

Pomohl mi asi nejvíce v životě! Zažila jsem sexuální zneužívání a mnoho příkoří, až jsem našla tanec a jeho léčivé schopnosti. Bylo to pro mě a mé tělo tak léčivé a hojivé! Mohla jsem s ním sdílet moje příběhy. Tehdy jsem se starala sama o děti, nevěděla jsem kudy kam a moci jít jednou týdně na tanec bylo tak osvobozující! Mohla jsem sdílet a bylo mi nasloucháno. Moc mi to pomohlo. Nebylo to jako sedět na židli u terapeuta někde v kanceláři, tady jsem mohla zapojit i své tělo, každou buňku svého těla. Naše bloky nejsou jen o hlavě. Jsou o hlavě, těle a srdci.

V poslední době jsem řešila, že je můj syn alkoholik. Nebylo to pro mě lehké tuhle situaci přijmout. Nejprve jsem mu neustále říkala, že má přestat, až jsem pochopila, že to nemá smysl. Až přes tanec jsem si uvolnila své zoufalé srdce mámy a se situací se vyrovnala.

Vím, že tančíte na různá témata. Jak takový workshop vypadá?

Líbila se mi práce na Magic of Mandorla. Tady v Praze jsem vedla workshop na téma Meta Magic. Pomáhám lidem pohlédnout na jejich konflikt. Co se děje v jedné sféře života, co v další? A vše se prolíná, jedna ovlivňuje druhou. Někdy prostě potřebujete ostatní lidi při tanci, aby vám tu situaci zrcadlili zpátky. Vidí svůj konflikt. Je v něm spousta energie, vibrací, a když jej roztančíte a ucítíte to, hodně vás to zpřítomní a pomůže najít odpovědi. „Co pro sebe potřebuju udělat, abych se podpořila?“ Tohle mi hodně pomáhá.

Jednou se s mojí dcerou rozešel její přítel. Přes smsku. A já byla daleko. Chtěla jsem být s ní v ten okamžik, ale nešlo to. Potřebovala jsem být na dvou místech najednou. Tak jsem použila metodu mandaly, kterou jsem pak použila pro workshop, abych si tu situaci zpracovala.

Stává se vám, že vás na workshopech něco překvapuje a obohacuje?

U mě je to právě naopak. To, co se mi děje v životě, to přináším do workshopů. Ty situace zadaptuju a kreativně přetvořím. Takže to pak pomáhá druhým v obdobných situacích. Všichni zažíváme podobné příběhy. Říkám si, co bylo pro mě užitečné? A pak to sdílím ve skupině. Nikdy to není nic složitého. (smích)

 

Zdroj: Magazín Maitrea, únor 2016
autorka: Bára Pečová

„Cokoliv chcete, můžete“
Rozhovor Riny Komorádové s Mati Engwerda

 

Tanci 5rytmů se profesně věnujete víc než čtrnáct let. Co vás na něm zaujalo natolik, že jste u něj zůstala tak dlouho?

(přemýšlí) Do tohoto světa spirituality a terapie jsem vstoupila relativně mladá, takže mě tenkrát nejvíc oslovila nejspíš právě ta kombinace užívání si tance spolu s tím, jak vyživující to pro mě bylo vnímat více svoje tělo (dotýká se stehen), doslova dostat se do něj. Spousta lidí v něm plně není a ani já tehdy nebyla, nebylo to pro mě přirozené…

V tomhle mi tanec hodně pomohl. Začal mě učit všímat si své vlastní energie i energie ostatních, kde v těle plyne a kde zůstává „zamrzlá“. Učil mě, jak plynout – ve svém těle, mysli nebo srdci. O mém srdci mě naučil hodně… Učil mě o emocích, jak vznikají a jak pracují; učil mě, co je to svoboda a jak ji vyjádřit.

Za takovou dobu nikdo nemůže zůstat stejný. V čem vás tanec změnil?

(přemýšlí) Celý tanec 5rytmů je jako vlna energie (naznačuje rukou vlnu) a zároveň každý jednotlivý rytmus má svou vlastní kvalitu, kterou nám zprostředkovává. Fáze plynutí nás učí, jak být víc vnímaví, fáze staccato v nás zase podporuje aktivitu, přesnost a jasnost (naznačí hranou ruky před tělem).

Staccato je náš vnitřní oheň, kterým ze sebe vyjadřujeme svoje jasné ANO a NE. Byla to právě tato fáze tance, která mě výrazně posílila v těch situacích mého každodenního života, ve kterých jsem se musela jednoznačně rozhodnout. Staccato byl mým velkým učitelem… (směje se) A přitom zábavnou formou, skrze tanec!

Tanec 5rytmů je pro mě úzce spojen se životem, a nejspíš proto mě zájem o něj „drží“ tak dlouho.

Energii, se kterou se setkáme během tance, můžeme dobře uplatnit ve svém každodenním životě. Jsou (zdůrazní) situace, kdy musíme říct ano a kdy ne; kdy musíme být aktivní a kdy naopak spíše přijímat; kdy je pro nás dobré nechat věci být… Tanec 5rytmů je pro mě velmi úzce spojen se životem, a nejspíš proto mě zájem o něj „drží“ tak dlouho.

V roce 2004 jste u Gabrielle Roth absolvovala výcvik v práci s emocemi, tzv. Heartbeat. Můžete nám jej přiblížit?

Je to moje vůbec neoblíbenější práce… (směje se) Gabrielle vytvořila specifickou mapu zvanou Heartbeat, ve které každé fázi, rytmu tance odpovídá konkrétní pocit. Fázi plynutí odpovídá strach, fázi staccato vztek, chaosu smutek, lyrice radost a klidu soucit. Zpočátku práce šlo především o to naučit se tyto pocity vyjadřovat. V té době ještě nebyla tak vyvinutá potřeba jít do toho hlouběji, to přišlo později.

Jak to myslíte „hlouběji“?

Když přestanete své emoce pouze projevovat, ale začnete s nimi pracovat – ptát se, co se za nimi skrývá, co znamenají a co se nám vlastně snaží říct -, v jednom okamžiku najednou zjistíte, že jste se dostali ZA ně, za emoce samotné.

Například když pracujete se strachem, nepotlačujete ho, ale otevřete se mu a projdete jím tak, abyste ho skutečně naplno prožili, dostaví se najednou naprosto jiná energie než energie strachu. Je to energie vzrušení. Proč? Strach totiž cítíme vždycky z něčeho, co neznáme. A obrácenou mincí strachu je vzrušení. ,Páni (vzrušeně zašeptá), něco nového….!´ A proč cítíme vzrušení? Protože i když máme z nového, nepoznaného strach, současně to zažít chceme (zdůrazní)!

To samé platí pro vztek. Jeho obrácenou stranou je síla, díky které ve svém životě říkáme ,ano´a ,ne´. Tento pohled nás naučí vnímat náš vztek jako znamení, že jsme možná narazili na nějaké své hranice nebo že je zapotřebí v určité situaci říct jasné ,ano´ nebo ,ne´! Záleží na tom, jak své negativní emoce vnímáme; jestli jako něco, co nás obtěžuje a co odmítáme, nebo jako něco, co v sobě skrývá nějaký poklad, a na nás je ho rozpoznat a vynést na světlo.

Například smutek přináší skvělou příležitost ,uklidit´ si ve svém srdci a zjemnit ho…

Přístup je velmi důležitý. Většina z nás by si totiž ráda ,nechala´ jenom radost a soucit a ty první tři by nejraději škrtla. (směje se) Ale i negativní pocity mají svou světlou stránku a svůj skrytý potenciál. Například smutek přináší skvělou příležitost ,uklidit´ si ve svém srdci a zjemnit ho. A když takto projdeme strachem a nebudeme ho od sebe odhánět, dostaví se energie naprostého odevzdání a přijetí situace takové, jaká je.

V tom okamžiku se dostaneme ZA své emoce?

Jsme ZA nimi, pokud si uvědomíme široký volný prostor, který nás obklopí a ve kterém nám také nakonec nezbývá nic jiného než říct ,ano´ všemu, co se v něm děje. Tento prostor je prostor našeho srdce. A možnost zažít jeho naprostou otevřenost je skutečně možné, protože je ZA tím vším, je to větší (zdůrazní) než emoce, než naše mysl.

Mluvila jste o dvou stranách téže mince negativních emocí, se kterými Tanec 5rytmů pracuje. Místo přechodu, pomyslná hranice mezi nimi na mě působí jako zásobárna obrovské energie a napětí…

… ano, to ano…

… co podle vás tedy drží člověka zpátky a nedovolí mu udělat ten jeden jediný krůček, aby hranici překročil?

To je dobrá otázka. Protože v současném světě, pod vlivem naší kultury je to, o čem mluvíme, velmi těžké. V tomto nastavení už vyrůstáme; že si musíme vybudovat pocit bezpečí… Od malička si vytváříme škatulky…

… protože to činí náš život jednodušším, můžeme reagovat rychleji, podle vzorců…

No právě! Je to jenom iluze, že je takový život jednodušší; ve skutečnosti nám škatulky život ztěžují, protože v nás vytvářejí napětí…Nevím, proč jsme jako lidé takoví, neumím na vaši otázku odpovědět. Pro mě to je ale možná vysvětlení, proč mě vždycky přitahovali lidé, jako byl Osho nebo jako je Naropa… Prostě ti, kteří se probudili a ukazují nám, že to celé, o čem si myslíme, že je pravda, jí ve skutečnosti není. Kteří nám ukazují, že i když nejsme ještě úplně osvobozeni, tak existuje (zdůrazní) možnost, abychom toho dosáhli a dostali se ze své škatulky, která nám začne být najednou malá.

Protože naprosto netušíte, co všechno vám cesta Pravdy přinese…

To ale vyžaduje velkou dávku odvahy, protože naprosto netušíte, co všechno vám cesta Pravdy přinese… Protože to může radikálně změnit váš život, vás samotné. A vidět, že existují lidé, kteří tyto obavy překonali a vydali se cestou srdce, obrovsky pomáhá. Vidět, že to je možné a že toho je schopný každý (zdůrazní) z nás, že to není jenom pro hrstku ,vyvolených´…

Svou roli asi také hrálo, že to byli a jsou lidé, kteří se nemusejí vzdávat obyčejného rodinného nebo společenského života…

Ano! Žádní mniši nebo poustevníci… Poznání Pravdy, osvícení se tak stalo běžné a ,dostupné´. A právě Naropa je pro mě osobně velkým příkladem: Je to někdo, kdo má děti, kdo chodí do práce… kdo je prostě obyčejný člověk jako já nebo vy. Díky němu můžeme krásně vidět, že probuzení je… normální. Že je naší přirozenou podstatou, a proto o něj  nemusíme usilovat nebo ho ,dosahovat´, jak se o něm někdy říká.

Stačí pouze být v energii toho, kdo už probuzený je, kdo překročil ten pomyslný most, a jenom nechat svůj vlastní systém, aby do této energie vplul. Protože to není nic, co by bylo vně nás, ale uvnitř a dokáže to tuhle energii rozpoznat a rezonovat s ní. Takže když sedíme v meditaci, nemusíme dělat nic – pouze přijímat. Děje se to samo.

Téma vašeho dubnového semináře v Praze budou vztahy. Jak jdou dohromady vztahy a tanec?

(přemýšlí) Chceme-li vstupovat do vztahů s druhými, musíme být nejprve plně spojeni sami se sebou. V situacích, ve kterých se přistihneme, že jsme zase spadli do svých vzorců, které neustále opakujeme dokola, ztrácíme spojení se svou přirozeností. Díky tanci se učíme být plně přítomní ve svém těle. Čím víc se cítíme plně spojeni se svým tělem (dotýká se svých stehen), se zemí, tím méně prostoru zbývá na naše zvykové chování.

To bych na semináři ráda učila: být plně přítomný a také se naučit rozpoznat, kdy přítomní jsme a kdy nejsme. Teprve potom se můžeme zaměřit na vztahy, jaké jsou naše zvyklosti a typické vzorce chování, co se týká navazování vztahů nebo fungování v nich. Někdo si tak například uvědomí, že vztahy s ostatními pro něj a priori představují boj, někdo jiný zase pozná, že neustále osciluje mezi dvěma extrémy: ,Jsem lepší než ty´ na jedné straně a ,Jsem naprostý smolař a daleko horší než ty´na straně druhé.

Důležité je nezůstat v této energii zaseknutý, ale uvidět ji, uvidět svoje vzorce chování. Jedině tehdy můžeme v sobě najít svobodu rozhodnout se, že z této škatulky chceme vystoupit… a že už si chceme obléct zase něco jiného. (směje se, pak se zamyslí) Protože my nejsme ani tohle ani tamto… Uvnitř sebe máme nejrůznější části sebe sama, ale to není to, kým ve skutečnosti jsme. Na druhou stranu si s tím můžeme hrát! (žertovně jí blýskne v oku)

To je také to, co se mi na tomto tanci líbí: Že absolutně netlačí, nikoho do ničeho, co bychom měli dělat nebo cítit…  Ne. Je to tanec, který … (přemýšlí) je hodně svobodný ke všemu, co přijde a co se objeví. Cokoliv chcete vyjádřit nebo zatančit, můžete – a potom to necháte jít…

Zdroj: Magazín Maitrea, březen 2013